V současnosti se věnuje velká pozornost etnickým hudebním nástrojům z různých koutů světa, jako jsou bubny, australské didgeridoo nebo japonské bambusové flétny.

Přitom i v našich končinách a u nejbližších sousedů můžeme najít mnoho fascinujících lidových hudebních nástrojů.

Mezi ně patří například pastýřská píšťala, která se podle mého názoru může hrdě měřit svými japonskými bambusovými protějšky.

Výskyt těchto píšťal

Pastýřská píšťala patří k nejrozšířenějším lidovým hudebním nástrojům. Je to zároveň jeden z nejstarších hudebních nástrojů, které lidstvo používá. Na podobné píšťaly se prokazatelně hrálo již v gotice, ale nepochybně i mnohem, mnohem dříve.

Na pastýřskou píšťalu – jak sám název napovídá – hráli hlavně pastýři ovcí. Z toho důvodu byla tato píšťala spíše nástrojem, který sloužil lidem pro rozjímání, pomocí něhož vyjadřovali své prožitky v samotě, neboť hlídání ovcí bylo velmi samotářské povolání. Obvykle nebyla, podobně jako fujara, používána pro hromadné hraní. Na píšťaly i fujary hrálo společně nejvýše pár lidí, a i to zřejmě jen vzácně. Myslím si tedy, že jak pastýřské píšťaly, tak fujaru můžeme označit bez obav za hudební nástroje používané k meditaci; mohou se tak směle srovnávat s asijskými bambusovými flétnami.

Pastýřské píšťaly si můžete zakoupit od různých výrobců. Prohlédnout si ji můžete na přiložené fotografii. Tato píšťala má ladění G#, délka je cca 40 centimetrů. Má, stejně jako všechny pastýřské píšťaly, rovné válcové vnitřní vrtání – na rozdíl od barokních zobcových fléten, které mají kuželovité vnitřní vrtání. Je vyrobena ze dřeva černého bezu a někdy se ještě zdobí ornamenty, které jsou vyráběny starou technikou – jsou leptány kyselinou dusičnou.

Pastýřská píšťala má šest tónových otvorů a na rozdíl od barokních fléten nemá žádnou zadní tónovou dírku. Vyšší tóny se u ní hrají stejnými hmaty, ale s přefukem – silnějším fouknutím. Hrana (labium), na níž vzniká tón, není umístěna v jedné řadě s tónovými dírkami, jak jsme zvyklí u fléten. Je spolu se vzduchovým kanálem pootočena o 180 stupňů. Je to dáno tím, že pastýřská píšťala má rovný horní konec, není vybraný do zobce jako u zobcových fléten, takže kdyby byla hrana a vzduchový kanál umístěny stejně jako u fléten, hrálo by se na píšťalu velmi obtížně. K ústům se tedy přikládá spodní část horního konce píšťaly.

Pastýřské píšťaly mají rozsah podobný jako barokní flétny – tedy asi 2,5 oktávy, a jsou i podobně laděné. Protože ale mají na přední straně jen šest tónových otvorů, začínají jejich rozsahy o tón výše než barokní flétny. Proto píšťala D o délce cca 30 cm odpovídá sopránové barokní flétně, píšťala G o délce cca 43 cm odpovídá altové flétně.

Prstoklad mají podobný jako flétny s tzv. německým prstokladem – nepoužívá se u nich vidličkový hmat pro tón F (na D píšťale), respektive tón H (na G píšťale). Jednotlivé tóny se hrají jednoduše postupným odkrýváním dírek odspoda. Píšťaly dovedou zahrát celý chromatický rozsah. Podívejte se na přiloženou tabulku hmatů G píšťaly. Tóny o oktávu, respektive o dvě oktávy vyšší se hrají stejnými hmaty, pouze s přefukem. Píšťala D má obdobné hmaty, pouze posunuté po stupnici, podobně jako je tomu u sopránové a altové flétny.

Myslím si, že nadšenci, kteří hrají na různé etnické hudební nástroje, by rozhodně měli věnovat pastýřské píšťale větší pozornost. Pastýřská píšťala je krásnou ukázkou toho, že i u nás můžeme najít netušené poklady dávných tradic.

(Tabulka hmatů je vytvořena podle knihy: Ján Kružliak, Hráme na ľudové hudobné nástroje, Bratislava, 1990 )

Jaký je rozdíl při hraní na pastýřskou píšťalu oproti koncovce?

Rozdíl mezi hrou na pastýřskou píšťalu a koncovku spočívá především ve způsobu tvorby tónů, konstrukci obou nástrojů a jejich hudebním rozsahu. Oba nástroje mají sice jednoduchý lidový charakter a používají se pro sólovou hru nebo meditativní účely, ale mají odlišné herní techniky a zvukové možnosti.

Konstrukční rozdíly

  • Pastýřská píšťala má na přední straně šest tónových otvorů, podobně jako klasická flétna. Tímto způsobem lze hrát různé tóny pomocí prstokladů (zakrývání a odkrývání otvorů). Zvuk vzniká foukáním do náústku, přičemž tónová hrana je pootočena oproti otvorům.
  • Koncovka je jednodušší konstrukčně, protože nemá žádné tónové otvory (nebo jen jeden, pokud má být laditelná). Tóny se na koncovce mění přefukováním (změnou intenzity foukání) a částečným zakrytím dolního konce píšťaly prsty.

Způsob hraní

  • Pastýřská píšťala umožňuje hrát celé melodie díky tónovým otvorům, což znamená, že hráč může zahrát jak melodie s velkým rozsahem, tak i chromatické stupnice. Zvuk a výšku tónu lze snadno kontrolovat prstoklady a intenzitou foukání.
  • Koncovka vyžaduje trochu jiný přístup, protože tóny vznikají pouze přefukováním (větším foukáním získáváme vyšší tóny, což je technika známá jako „přefukování oktáv“). Tento nástroj tak v základu hraje pouze harmonické tóny (například tóny, které jsou násobky základní frekvence, podobně jako u přirozených intervalů). Pro tvorbu tónů je tedy klíčové citlivě ovládat foukání a pozici prstů na spodním konci koncovky.

Zvukový rozsah

  • Pastýřská píšťala má rozsah kolem 2,5 oktávy, podobně jako barokní flétna, díky přefukování a prstovým otvorům.
  • Koncovka má omezený rozsah, který se pohybuje především v rámci přefukovaných intervalů a harmonických tónů, čímž je pro ni charakteristický specifický, jemný a harmonický zvuk.

Styl a charakter hry

  • Pastýřská píšťala se často používá k melodickému vyjádření nebo k hraní tradičních lidových písní, kde hráč potřebuje větší melodický rozsah a možnost hrát složitější melodie. Její zvuk je jasnější a přímější.
  • Koncovka je více meditativní a poskytuje měkký, přirozený zvuk. Díky absenci tónových otvorů vyžaduje jemnější a přirozenější přístup k hraní. Hráč se musí spoléhat na citlivou práci s dechem a zakrytí spodního otvoru prsty, aby dosáhl vyšších tónů. Hra na koncovku je tak často považována za klidnou a relaxační.

Hra na pastýřskou píšťalu je variabilnější a umožňuje melodické hraní s širším spektrem tónů díky tónovým otvorům. Koncovka se zase vyznačuje jednodušší konstrukcí a meditativním charakterem, kde se tón mění přefukováním a zakrýváním spodního konce.