Hudba má své kořeny už v prehistorických dobách, kdy se používaly primitivní nástroje, jako jsou bubny a flétny z kostí, a sloužila především k rituálním účelům.
V antickém Řecku a Římě se hudba stala nedílnou součástí kultury, ovlivněná matematickými principy a filozofií, což vedlo k rozvoji teorie hudby, kterou proslavil například Pythagoras.
Středověk přinesl další významný posun, kdy se v evropských klášterech rozvíjel gregoriánský chorál a začaly vznikat první hudební notace, což umožnilo přesnější zaznamenávání a šíření hudby v širších vrstvách společnosti.
Navíc se v každé části světa vyvíjela hudba trochu jiným způsobem. Lze ji rozdělit takto:
Vyspělé kultury
- arabsko-perská
- předoindická
- malajská a indočínská
- čínsko-japonská
Primitivní kultury
Indie
Indickou klasickou hudbu můžeme najít v zápiscích hinduistické tradice – ve védách. Sama Sáma véda, jedna ze čtyř véd, popisuje podrobně hudbu.
Indická hudba byla silně nábožensko-filozofická a z kompozičního hlediska matematicky vypočtena. Střídají se zde například sudé a liché takty. V indickém přesvědčení každý tón odpovídá určitému “ladění planety, části světa a části člověka”. Stejný princip funguje v makrokosmu i v mikrokosmu.
Nejdůležitější rozdíl mezi evropským a východním hudebním myšlením spočívá v rozšíření o čtvrttóny. Indické melodie vycházejí ze systému rága. Mezi typicky indické nástroje patří blanozvučné – tabla, a strunné: vína, sitár, tanpura.
Mezopotámie
O hudbě v Mezopotámii se dozvídáme z údajů zachovaných na kamenných reliéfech, ze sekundárních pramenů antických a arabských autorů a z ikonografického materiálu. Hudba měla spirituální charakter (hrála se v chrámech a měla odvracet moc zla).
Muzikanti se dělili na dvě skupiny, a to „gala” (reprodukovali smuteční nářky) a „nar” (oslavovali krále a bohy). Údaje o profesionálních hudebnících se zachovaly z doby asi 3000 let před Kristem. V tomto období se hrálo na rytmické nástroje (chrastítka, řehtačky, plačky a bubny), strunové (loutna, harfa) a dechové (flétny, dvojité šalmaje).
Vysoké nároky na hudebníky vyžadovaly i odborné vzdělání, a proto vznikaly chrámové školy.
Egypt
O hudbě starověkého Egypta se dozvídáme z faraónových písemností, ikonografických materiálů, nálezů hudebních nástrojů v hrobkách a zpráv řecko-římských autorů.
Podle egyptské mytologie vznikla hudba z hymnu Amarna na boha Hesu. Jednotlivé tóny zobrazovala tzv. cheironomie.
Hudba byla součástí i egyptského dramatu Osiridova vášeň. Hudba měla také spirituální charakter. Podle muzikologů se právě v Egyptě po zrušení státního boha Amona (během vlády Achnatona kolem roku 1361 př. Kr.) rodí první motivy, vyjadřující zoufalství a neklid.
V Egyptě se vyskytovaly podobné hudební nástroje jako v Mezopotámii a střední Asii.
Palestina
Židovskou hudební kulturu známe z knihy Starého zákona. Je úzce spojena s Mezopotámií a Egyptem.
Židovská hudba klade důraz nejčastěji na vokální formy (vznik psalmodie – žalmů a hymnodie), které měly později vliv na hudbu křesťanskou.
Významný rozvoj hudby nastal za doby krále Davida.
Z nástrojů typických pro Palestinu jsou známé: kinor, šofar, ugab.
Řecko
Dějiny řecké hudby (zachované v písemnostech) sahají až do starověkého Řecka. Byla podstatnou částí řeckého divadla. Ve starověkém Řecku vystupovaly pro pobavení, oslavu a duchovní motivy smíšené pěvecké sbory. Nástroje zahrnovaly píšťaly a strunné nástroje – například lyru a její speciální druh nazývaný kithara.
Hudba byla důležitou součástí vzdělání ve starověkém Řecku a mladí chlapci se jí ve škole učili od šesti let. Řecká hudební vzdělanost vytvořila v hudební teorii velký pokrok. Řecká hudební teorie zahrnovala řecké hudební módy, které se později staly základem pro západní náboženskou a klasickou hudbu. Pozdější vlivy z Římské říše, východní Evropy a Byzantské říše změnily i řeckou hudbu.
Čína
Čínská hudba se v písemnostech datuje už okolo roku 3000 př. Kr., kdy dosahovala svého prvního kulturního vrcholu.
Podle mytologie vynalezl císař Chuan-Ti písmo a hudbu. Dochovala se hudební teorie Konfuciova, Kniha písní a Kniha obřadů. Prameny dokazují výskyt rituálních zpěvů, sólových nástrojových forem, různých forem hudebního divadla, popisují hudební teorii apod.
Hudba je propojená s kosmogonickou teorií. V Číně existoval dokonce císařský úřad hudby.
Základem čínské tónové soustavy byla pentatonika (jednotlivé tóny měly konkrétní význam – roční období, přírodní živly apod.).
Z čínských hudebních nástrojů se nám zachovaly dokumenty o zvonkohrách, rozličných druzích bicích nástrojů, ústních varhanách šeng, panových flétnách, zobcových flétnách, okarínách, citarách, cimbálech a loutnách.
