Výroba hudebních nástrojů

Kolem vzniku hudby se traduje několik teorií:

• Jedna z nich hovoří o daru od Boha (božsko-posvátný původ v mýtech mnohých národů, součást kultu).
• Jiná, že hudba byla od nepaměti komunikačním kanálem mezi pozemským a nadpozemským.
• Spousta lidí se také přiklání k názoru, že hudba vznikla z přirozeného naslouchání a snaze napodobovat zvukové projevy zvířat (teorie Charlese Darwina).

Velké množství nativních národů vyjadřuje hudbou a rytmickými nástroji sebe sama - tep srdce, komunikaci a s ní související napodobování řeči.

Za nejstarší projev hudby se považuje lidský hlas a po něm rytmické nástroje. V pravěké hudbě byl jednotlivec tvůrcem a zároveň recipientem. Mýty hovoří, že hudba měla především rituální charakter, přímo související s náboženským podtextem. Mezi nejstarší hudební nástroje patřily řehtačky, rohy, bezdírkové a dírkové píšťaly, flauty a strunové nástroje (harfy, loutny a lyry).

Vyráběly se z rozličných materiálů - z kostí, kamene, dřeva, kůže zvířat. Hudbu pravěku dokazují archeologické nálezy nástrojů, jeskynní malby, zápisy (egyptské obrázkové písmo, řecká písmová notace) a písemné zprávy o hudbě (básně, kroniky, hudební teoretici).

 

Prvotní nástroje:

Mezi nejstarší hudební nástroje pravděpodobně patří :

• idiofóny - chrastidla (kamenné, dřevěné), škrabky a nástroje vydávající pískavý zvuk,
• duté časti kmenů stromů (nejdříve štěrbinový buben) a taktéž lidské tělo (dupání, tleskání, údery dlaní o stehna, údery s kousky dřeva)
• aerofóny - flauty z trstiny, zvířecí rohy
• chordofóny - luk jako předchůdce hudebních nástrojů

Vývoj hudebních nástrojů

Doba kamenná přinesla první prototypy dechových nástrojů - plátkové a hranové (flauta, hoboj, klarinet). Vznikly první kostěné píšťaly, flauty se štěrbinami a duté kosti. Z bicích nástrojů se v neolitu objevují hliněné bubny a chřestidla. Z paleolitu pochází jeskynní malba luku jako hudebního nástroje. Doba bronzová vytvořila základní prototypy trubky, lesního rohu a bozounu. Doba železná vytvořila základní prototypy pro vznik brnkacích hudebních nástrojů (harfa, lyra, loutna).

• Vzdušné nástroje
  • z hlediska hudebního: od jednotónových k vícetónovým až k polyfonickým (ne-burdónovým a burdónovým)
  • z hlediska druhové: z kostí, třtiny, dřeva (flauty); rohoviny (rohy); kovu (trúbky)
• Bicí hudební nástroje
• Nemelodické : chrastidla a škrabky , litofóny (visící kamenné tabule), membránofóny (blanozvučné - malý buben jako je tamburína, velký buben vejcovitého tvaru, kotel pohárovitého typu a dvojkotle)
• Melodické, xilofony
• od jednostrunných "luk" k vícestrunným, jako je "lyra"
• Strunné nástroje

Starověká hudba

Starověká hudba byla dlouho považována pouze za jednohlasnou, ale současné archeologické nálezy potvrdily, že nejstarší zdokumentovaná klinopisná píseň stará 4000 let, nalezená ve městě Ur, byla zkomponována v terči (harmoniích) a napsána v diatonické stupnici.

I dvojité píšťaly ,používané ve starověkém Řecku a starověké dudy, jakož i obrazy na starověkých vázách a stěnách a starověká literatura naznačují, že harmonie (v hudebním slova smyslu) existovala. Jedna z píšťal pravděpodobně udávala základní tón, zatímco druhá hrála melodické pasáže.

Indie

Indickou klasickou hudbu můžeme najít v zápiscích hinduistické tradice - ve védách. Sama véda, jedna ze čtyř véd, popisuje podrobně hudbu. Indická hudba byla silně nábožensko-filozofická a z kompozičního hlediska matematicky vypočtena. Střídají se zde například sudé a liché takty. V indickém přesvědčeni každý tón odpovídá určitému "ladění planety, části světa a části člověka". Stejný princip funguje v makrokosmu i v mikrokosmu. Nejdůležitější rozdíl mezi evropským a východním hudebním myšlením spočívá v rozšíření o čtvrttóny. Indické melodie vycházejí ze systému RAG. Mezi typicky indické nástroje patří blanozvučné - tabla a strunné: vína, sitar, tanbura.

Mezopotámie

O hudbě v Mezopotámii se dozdvídáme z údajů, zachovaných na kamenných reliéfech, ze sekundárních pramenů antických a arabských autorů a z ikonografického materiálu. Hudba měla spirituální charakter (hrála se v chrámech a měla odvracet moc zla). Muzikanti se dělili na dvě skupiny, a to "gala" (reprodukovali smuteční nářky) a "nar" (oslavovali krále a bohy). Údaje o profesionálních hudebnících se zachovaly z doby asi 3000 let před Kristem. V tomto období se hrálo na rytmické nástroje (chrastítka, řehtačky, plačíc a bubny ) , strunové ( loutna , harfa ) a dechové ( flétny , dvojité šlamjae ) . Vysoké nároky na hudebníky vyžadovaly i odborné vzdělání a proto vznikaly chrámové školy .

Egypt

O hudbě starověkého Egypta se dozvídáme z faraónových písemností , ikonografických materiálů , nálezů hudebních nástrojů v hrobkách a zpráv řecko - římských autorů . Podle egyptské mytologie vznikla hudba z hymnu Amarna na boha Hesu . Jednotlivé tóny zobrazovala tzv. . cheironómia . Hudba byla součástí i egyptské dramatu Osiris passion . Hudba měla také spirituální charakter . Podle muzikologů se právě v Egyptě po zrušení státního boha Amona ( během vlády Achnatona kolem roku 1361 př. Kr.) Rodí první motivy , vyjadřující zoufalství a neklid . V Egyptě se vyskytovaly podobné hudební nástroje jako v Mezopotánii a střední Asii .

Palestina

Židovskou hudební kulturu známe z knihy Starého Zákona. Je úzce spojena s Mezopotamii a Egyptem. Židovská hudba klade důraz nejčastěji na vokální formy (vznik psalmodie-žalmu a hymnodie), které měli později vliv na hudbu křesťanskou. Významný rozvoj hudby nastal za doby krále Davida. Z nástrojů typických pro Palestinu jsou známé: kinor, šofar, ugab.

Řecko

Dějiny řecké hudby (zachované v písemnostech) sahají až do starověkého Řecka. Byla podstatnou částí řeckého divadla. Ve starověkém Řecku vystupovali pro pobavení, oslavu a duchovní motivy, smíšené pěvecké zbory. Nástroje zahrnovali píšťaly a strunné nástroje – například lyru, a její speciální druh nazývaný kithara.

Hudba byla důležitou součástí vzdělání ve starověkém Řecku a mladí chlapci se jí v škole učili od šesti roků. Řecká hudební vzdělanost vytvořila v hudební teorii velký pokrok. Řecká hudební teorie zahrnovala řecké hudební módy, které se nejdříve stali základem pro západní náboženskou hudební a klasickou hudbu. Později, vlivy z Římské říše, východní Evropy a Byzantské říše změnili Řeckou hudbu.

Čína

Čínská hudba se v písemnostech datuje už okolo roku 3000 před kr., když dosahovala svého prvního kulturního vrcholu. Podle mytologie vynalezl císař Chuan-Ti písmo a hudbu. Dochovala se hudební teorie Konfuciova, Kniha písní a Kniha obřadů. Prameny dokazují výskyt rituálních zpěvů, sólové nástrojové formy, různé formy hudebního divadla, popisují hudební teorii a pod. Hudba je propojená s kosmogonickou teorii. V Číně existoval dokonce císařský úřad hudby. Základem čínské tónové soustavy byla pentatonika (jednotlivé tóny měli konkrétní význam - roční období, přírodní živly a pod.). Z čínských hudebních nástrojů se nám zachovali dokumenty o zvonkohrách, rozličných druhů bicích nástrojů, ústních varhn-šen, Panové flétny, zobcové flétny, okaríny, citar, cimbálu a loutny.

Co o historii černého bezu říkala babka kořenářka

Černý bez byl člověku znám již v dobách prehistorických, jak dosvědčují nálezy bezových semen ve zbytcích kultur doby kamenné a bronzové. Proto se také již také v klasickém starověku setkáváme s bezem velmi hojně. Theophrastus keř nazývá akté. Dioskurides rozeznává již dva druhy bezu: akté, což je náš gez černý, a chamaiakté, asi naše chebdí. Bezinky sloužily jako barva pro barvení vlasů na černo.

Plinius vypráví, jak jím léčili nemoc „boa". Projevovala se zarudlou vyrážkou a takového nemocného šlehali větvemi bezu, až měl patrně dost. Nepraví se, zdali vyrážka zmizela.

Příroda působí na člověka a on zase působí na přírodu. Příroda obklopuje člověka a člověk prochází přírodou. Ať chce nebo nechce, musí s přírodou žít, musí na ni reagovat.

Dnes budu pojednávat o černém bezu, protože se často v blízkosti člověka nachází a to podle přírodních zákonů znamená, že má pro člověka velký význam.
Bez černý patří mezi nejoblíbenější a také nejznámější léčivé rostliny. Ačkoli nevyniká krásou či vůní, požíval vždy mezi lidmi veliké vážnosti, o čemž nejlépe vypovídá přísloví: "Před heřmánkem smekni, před bezem klekni." Byl dokonce nazýván selskou lékárnou. Od středověku byl opředen celou řadou pověr. Sídlili v něm duchové, kteří se mstili za zlo, které bylo spácháno v okolí jejich keře. Proto se bez černý často vysazoval kolem chalup a stodol. Ve středověku mu byla u různých národů připisována kouzelná moc. Říká se, že uvnitř keře žijí duchové i čarodějnice, proto poraněné dřevo krvácí rudou mízou. Před kácením se vkleče na kolenou říkají tajemné formule pro odpuštění. Nošení bezinek chrání před zlem a negativními silami všeho druhu. Žvýkáním bezové větvičky se zmenší bolest zubů, dále bezinka zahání horečku, léčí revmatismus i bradavice. Při svatbách přináší dvojici štěstí. Těhotné ženy mají líbat bezový keř, aby zajistily děťátku šťastnou budoucnost. Bezinka položená vedle polštáře přináší klidný spánek. Do bezového keře prý nikdy neuhodí blesk a křížek z bezového dřeva se dává do rakve zemřelým. Bez se používal při pohřbívání do mohyl ve staré Británii. Podle křesťanské legendy se Jidáš oběsil na bezu - od té doby prý šíří kvetoucí keř bezu nasládlou vůni, upomínající na rozklad mrtvoly. Podle jiné legendy byl Kristus bičován bezovými metlami, odsud má bez své léčivé vlastnosti. Bezovou hůlkou se bere míra na rakev. V Čechách je to keř věštecký - dívky třesou keřem a říkají: Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes. Odkud zaštěká pes, na té straně je milý. Černý bez má chránit před ohněm,nemocemi a zlými kouzly.Pokud někdo porazí černý bez, aniž by zasadil nový, čeká ho velká smůla.
Gerhard Buzzi v knize Léčivá tajemství amerických indiánů popisuje zajímavou kapitolu - Léčivé dýchání se stromy.
Devadesát pět procent všech Evropanů dýchá příliš povrchně. Proto tělo trpí nedostatkem kyslíku a tím pádem i kladných energií. Pouze ten, kdo správně dýchá, se neustále nabíjí. Kdo vědomě dýchá, je méně nemocný. Žijeme v symbióze se světem rostlin. Vydáváme kysličník uhličitý a rostliny ho přeměňují v kyslík. Kdyby přestaly existovat stromy a keře, zemřeli bychom zanedlouho.

Legendy a mýty:

Podle jedné báje pod bezem sedával ďábel a dokud tam seděl, neškodil.

Černý bez byl jedním z posvátných stromů Keltů. Každý z třinácti lunárních měsíců měl svůj symbolický strom a černý bez byl stromem posledních tří dnů měsíce října.

Následující legenda pochází z Dánska. Ve větvích bezu žije vodní víla Hylde Moer, která hlídá dřevo bezu. Každý, kdo jej chtěl použít, musel mít nejprve její svolení. Udělovala jej prý tichým mlčením. O souhlas se žádalo následujícím způsobem:

Paní Ellhorn, dej mi svého dřeva,

Vrátím ti ze svého, až mi v lese vyroste.

Ze dřeva bezu se nesměly vyrábět dětské postýlky. Říkalo se, že Hylde Moer bude tak dlouho tahat dítě za nohu, dokud jej z postýlky nevytáhne.

Dle jiné legendy pokud stojíme či spíme pod keřem černého bezu o letním slunovratu, můžeme spatřit krále skřítků s jeho družinou.

V germánské mytologii byl bez zasvěcen bohyni stromů Holdě, která se v bezovém houští zdržuje jako dobrý strážný duch, a tak Germáni stromku přinášeli oběti a modlili se v jeho stínu. Tento zvyk, rozšířený zejména v Bavorsku, Švábsku, Alsasku a ve Švýcarsku byl s přijetím křesťanství prohlášen za pohanský kult a pod hrozbou přísných trestů zakázán. Lidé ale Holdu uctívat úplně nepřestali, protože ztělesňovala boží dobro. Byla to stará, mírná a moudrá bohyně a ze všech božstev byla člověku nakloněna nejpřátelštěji. Protože Holda měla za úkol chránit lidi, zvířata i rostliny a pečovat o jejich zdraví, vysazoval se keř zvaný Hollabirou zvláště často na venkově.

Poškodit bezový keř bylo za časů Holdy nejpřísněji zakázáno. Jak potvrzují dochované zprávy, lidé se báli keř porazit ještě v 17. A 18. Století. A když to přece jen muselo být, poklekli před ním a prosili jej za odpuštění..

V Německu lidová moudrost keři přiřkla zvláštní úlohu i ve věcech lásky. Bez byl ochráncem novomanželů a milenci se často mazlivě oslovovali Holderstock (bezinková hůl). Také v lidovém léčitelství byl velmi ceněn. O rostlině se mluvilo jako o „selské lékárně" a věřilo e, že spolu s ochranitelskými duchy, kteří v ní přebývají, dokáže vyléčit téměř každou bolest.

U nás je ještě někde známý vánoční zvyk: Vdavekchtivé dívky zpívaly: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý jest!" a třásly bezovými keři. Ze které strany se pes ozval, tam se měly do roka provdat.

Na bezu se údajně oběsil i biblický Jidáš, a proto se malé droboučké houbičky, které rostou na šedé bezinkové kůře, lidově nazývají „Jidášovy uši".

Každoročně byli na bez ve starověku věšeni živí psi za trest a na výstrahu, že při vpádu Gallů a dobytí Říma špatně hlídali Kapitol.

Níže si můžete poslechnout zvukovou nahrávku 9 tisíc let staré flétny, která byla nalezena ve spolupráci čínských a amerických acheologů v roce 1999.